Baletka od Hrubého lesa (Ája)

30.6.2011 17:47

RODOKMEN / PEDIGREE

Výstavy:

10.9.2011 SVP H. Jelení, junoir class, judge R. Brinkmann, VD

Zkoušky:

11.9.2011, ZN 78 bodů

Závody:

Učíme se pózovat

9.5.2011 18:25

Zdá se, že bychom s Ájinkou mohli vyrazit na nějakou tu výstavu. Věk by byl, ale rozum nám zatím jaksi chybí....  

Tahle fenečka, Raketka jí přezdíváme, je skutečně ztělesnění AKCE. Foxteriéři jsou celkově velmi temperamentní plemeno, ale naše Ájinka hodně vyčnívá i z této řady. Ukočírovat její temperament je opravdu nesnadný úkol, natož po ní chtít statickou polohu. A ještě takovou, aby to k něčemu vypadalo :-).  

Nicméně po třídenním soustředění agility, náruživém koupání a několikahodinovém lítání po lese jsem dostala nápad to zkusit. Sebrala jsem veškerou trpělivost a začala.     

Nejprve jsem vzala do "péče" Endýska, to už je zkušený mazák. Jestli dobře počítám, má za sebou deset výstav, takže už tuší, cože se po něm chce. Podívejte na výsledek. No, docela pěkné, ne?   

Tak a teď to střívko, doufám, že se dívala, jak se to dělá :-). Zatímco s Endýskem stačily fotky tři a pak vybrat tu nellepší, s Ájinkou jich bylo šestnáct. Ale povedlo se, posuďte sami. (Tiše, nemluvit a nedotýkat se, jinak se "To" pohne :-).)

Ájinka v jedenácti měsících

25.4.2011 18:22

Tak nám z toho roste pěkný čertisko. Když jsme měli na týdenní návštěvě labradora Lorda, Ájinka šéfovala nejen Endyho, ale i jeho. Je vidět, že je to ženská. Malá, takovej foxteriéří drobek, ale neuvěřitelně mrštná a dynamická.  

Také už okusila koupání, ale na její drobné tělíčko je voda ještě studená. Zato na souši exceluje neuvěřitelnou akcelerací. Teď se zaměřujeme na sprinty, aby se více osvalila.  

Co se výcviku týká, stále pracujeme na přivolání. V přírodě s tím není až tak problém, ale v civilizaci ano. Lákají ji všelijaké lidmi odhozené "pochoutky" a také miluje malé děti. Je to stále lepší a lepší, ale ještě se na to nemohu plně spolehnout.  

Co Ájinku moc baví, je frisbee. Ráda aportuje a skáče, myslím, že na tento sport bude hodně šikovná. Také zdědila vynikající nos, do budoucna bych s ní chtěla dělat stopy. Podědila i hlasitost, ale tu trochu v bytě mírníme, musíme brát ohled na sousedy:).  

Ájino problém je její reakce na nečekané zvuky. To se projevuje už od malinka, proto ji často beru na rušná místa a hledám nejrůznější zdroje hlasitých zvuků. Udělala už veliký pokrok, ale ještě to není co bych si představovala.  

S Ájinkou také začínám pracovat v canisterapii. Na polohování je sice malá, ale jsou místa, kam je potřeba přiložit právě malé tělíčko. A se svojí mrštností a empatií je o to lepší na motivaci pacientů.

Ájinka v devíti měsících

2.3.2011 18:21

Ten čas opravdu letí jako voda. Ani jsme se nenadáli a už je to půl roku, co rozvířila naše vody tahle činorodá fenečka.

Ne že by s Endíkem byla nuda, ale Ájuša je opravdová raketka. Neustále nesmírně mrštná a rychlá a neustále něco vymýšlíc ... už jsme si tak nějak zvykli při odchodu jakoby mimochodem zapomenout na podlaze nějakou tu kartonovou krabici... to aby měla Ája co dělat a nenapadlo ji upravovat nábytek )).

Co se výcviku týká, s Ájinkou je radost pracovat. Je empatická, rychlá, radostná, přesná, ... Ve srovnání s obříkem Endíkem je to mrštnej prcíček, kterého venku pro jistotu ještě jistím vlekoucí stopovačkou. Pomalu odbouráváme košík a to i v lidmi hustě obydlených oblastech. K poslušnosti nám ohromně moc pomáhají nejrůznější "blbinky", chcete-li psí triky. Pořád něco vymýšlíme a Ájinka skvěle zapojuje mozek i celé tělo. To nám skvěle slouží k prohloubení vzájemného vztahu, což je výbornej odraz pro poslušnost, hlavně přivolání.

Nemilé překvapení slečny Áji

27.12.2010 18:15

Jak už jsem psala někdy dříve, Ájina je nesmírně hbitá a všežravá potvůrka. Ve snaze krotit její manýry venčíme jen a pouze se šňůrou, tzn. že fenka sice pobíhá na volno, ale pro snažší odchyt vleče za sebou onu šňůru. A vzhledem k tomu, že venčím oba psíky najednou a převážně v civilizovaných lokalitách, i tak je co hlídat.  

Když napadl ten nádherný sníh, bylo mi Ájuši líto a změkla jsem. Vypustila jsem ji tedy bez šňůry, aby se mohla s Enďasem pořádně vylítat. To tedy s náruživostí sobě vlastní pořádně dělala. A nejen to. Hbitě využila volnosti a nejen že požírala ledové koule (na městských chodnících se občas uklízí a od toho ty hroudy ledu), ale tím svým čumáčkem někde ve sněhu vyryla nějaký odhozený humus a požírala. A protože ji nebylo za co odchytit, měla potvůrka dost času to celé do sebe nasoukat.  

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Netečnost, horečka, zvracení, takže šup k veterináři. A výsledek? Angína jak řemen. Po pětidenním léčení a přechodném zlepšení jsme museli opět k lékaři. K angíně se ještě přidal žlučník, holt humus je humus a to malé tělíčko to nezvládlo. A tak každý den na injekce, dieta, léky, atd. Než se to všechno usadilo, vypadalo to u nás doma jako v blinkacím a průjmovém studiu.  

No, už jsme to snad zvládli, Ája už je zase pěkný čertisko. Každopádně jsem slečně zakoupila náhubek a venčíme opět se šňůrou. A doma nacvičujeme sebeovládání na žrádlo všeho druhu, ale to je hodně dlouhá cesta. Chudinka se nedočkavostí celá třese a při čekání na povel "můžeš" jí doslova a do písmene tečou sliny :-).