Prázdniny

3.7.2011 15:55

I když název napovídá, my prázdniny nemáme, naopak. Protože hodně našich klietů využilo volné dny počátkem měsíce, máme u nás na hotelu celkem živo. Někteří psíci jen na pár dní, jiní i na dva týdny, takže se nám to tu celkem střídá a smečka se neustále mění.

V rámci socializace děláme nejrůznější skupinky, aby si na sebe všichni zvykli. A výsledek je takový, že po jedenáctidenním pobytu od nás odchází Gina, která poznala, že se nemusí velkých psů bát. Naopak, labradorka Jackie se stala její nejmilejší kámoškou na skotačení.

Takže my prázdniny moc nemáme, spíše plné ruce práce. Ale práce je to radostná a plná improvizací. A naši pesani? Ti z toho maximálně těží a užívají si. Rozhodně žádná privilegia nemají, platí pro ně stejné podmínky jako pro hotelové hosty. Dokonce bych řekla, že mají přísnější režim než ostatní. Např. Endy coby samec se rád prosazuje a těžko se smiřuje s faktem, že je na jeho území další samec, ne-li dva. Pokud se tváří, že ho to nepřejde, zavírám ho do kotce během dne, aby ostatní měli klid. A když se trochu umoudří, postupně ho pouštím k ostatním, ale s náhubkem, abych měla jistotu.

Proto teď ani moc netrénujeme, spíše trénujeme hotelové hosty, kterých máme opravdu dost. Až to trochu opadne, určitě si přečtete, co zase podnikáme. )))

Zkoušky z norování ve Strojeticích (OMS Benešov)

18.6.2011 22:36

S Endýskem máme natrénováno. Pravidelně jsme jezdili na noru v Třebízi, která sice spadá pod Kladno, ale je to až za Slaným. Žádné bližší tréninky nebyly, tak jsme jezdili až tam.  

Endýsek je do práce jako ďas, holt krev jeho pracovně velmi úspěšného otce Oresta se v něm nezapře. Jediný handicap do nory je Endýskova velikost. Přeci jenom protlačit do tak malé díry těch 41 cm není úplně snadné. (Já bych tam tedy nevlezla.)    

A tak aby získal Endy na jistotě, pravidelně jsme jezdili trénovat. Ájinka se taky činila, na trénincích si vede statečně, jen ještě potřebujeme z "kníkání" přejít na štěkání.    

Problém nastal, když jsem zkoukla kalendář a ke svému rozčarování zjistila, že všechny termíny norovacích zkoušek se nám kryjí s výstavami. Tak jsem zapátrala a jediný možný a pro nás schůdný termín jsem objevila právě ve Strojeticích.  

A aby nebylo komplikací málo, pro dění okolo nového přírůstku Lindičky jsem na tento termín úplně zapomněla. Osvítilo mě až v pátek dopoledne, den před zkouškami. Tak jsem nastartovala internet a hledala nějaký telefonní kontakt. Postupně jsem se dopátrala až k normistrovi, panu Neumannovi. Díky jeho vstřícnosti jsme mohli ještě v pátek večer zajet na noru, aby si ji Endýsek "osahal". A dobře jsme udělali, protože ona kažná nora má svá specifika a při Endýsově velikosti každá odlišnost hraje velkou roli. Do nory se mu tedy moc nechtělo, tak jsem párkrát natrénovala jenom "vsuknutí" - tak se vlezení do nory říká.  

A abych nezapomněla, také díky vstřícnosti jednatele OMS Benešov, pana Poslušného, jsme se zkoušek mohli zúčastnit. Jemu děkuji za přijetí přihlášky doslova na poslední chvíli.  

V sobotu ráno byla obloha zamračená, ale nepršelo. Na zkoušky nás přijelo poměrně dost, celkem 19 psů s psovody. Docela mě překvapil poměrně vysoký počet foxteriérů, jestli jsem dobře počítala, bylo nás šest. Potom několik parsonů a russelů, jedna borderka (tedy teriér, kolie by do nory nevlezla), a zbytek jezevčíci a jagové. K mému milému překvapení byli mezi foxly manželé Kirschnerovi se svým drsňáčkem Puntíkem, naši kamarádi.  

Na nástupu jsem byla s Endýskem až poslední, právě pro na poslední chvíli podanou přihlášku. V duchu jsem si říkala, že jestli půjdeme do nory jako poslední, tak se Endy totálně přemotivuje a výsledek bude s velkým otazníkem. Ona je ta liška totiž na hony cítit a foxlík moc dobře ví, co se bude dít. A jak moc chce pracovat, tak celou dobu, mírně řečeno, šílí, aby už v té noře byl.    

Po přejímce psů, zahájení a nějaké úvodní řeči začalo losování, takže ve mě svitla naděje. Pán přede mnou ještě zažertoval, že jako poslední v řadě si moc "nazalosuju". Což měl pravdu, ale protože na mě zbylo startovní číslo pět, byla jsem opravdu ráda a dost se mi ulevilo.  

Takže žádné dlouhé čekání na výkon, jen jsem dala na chviličku Endyho do auta, aby trochu přestal šílet, a už jsme šli. Ednýsek šlapal jak hodinky. U prvního kotle doléhal celých 90 vteřin, u druhého dvě minuty. U třetího byl také brzy, mile mě překvapil, jak si se zlomy v noře poradil. Potom šel ještě jednou na rychlost. On má opravdu problém s tou svojí výškou, ale on to celé protlačil za 42 vteřin! Sice jsme za čas obdrželi známku 3 místo 4, ale já jsem moc moc spokojena. Myslím, že kdyby se používal nějaký koeficient, který by zohledňoval výšku psa, Endy by byl mezi prvními. Ale o pořadí nám nejde, podstatné je, že Endy zkoušku úspěšně složil. Bodová zráta 3 body za čas je minimální.  

Takže výsledek: ZN 81 bodů, čas 42 vteřin, obstál.

Jo a děkuji manželům Kirschnerovým za fotečky!

NVP Klatovy 4.6.2011

4.6.2011 22:06

Endýsek je pašák, domů jsme si odvezli V1, CAC, Národní vítěz.

Pro Lindičku to byla naprosto nová zkušenost. Teprve před týdnem jsme si ji přivezli domů a už nasávala výstavní atmosféru. A protože vyrazil i bráška Lako, štěnda se tam různě okusovala a dováděla.

Cestou domů jsme se s Renatou rozhodli zchladit rozpálené kožichy. Jediné, co jsme našly, byla Úhlava, úzká a nepříliš teplá říčka.

Z fotek je vidět, jak si tam psíci rochnili a jak si to užívali. Protože všechny cesty z vody byly přes bláto, musely jsme chtě nechtě do auta nasoukat tři "blátivé koule". Auto jsem tak různě vystlala dekama, aby toho bláta nebylo tolik, doma psíci putovali do vany. (A my samozřejmě taky.)

Seminář obedience s Varvarou Bolshakovou 2.a 3.6.2011

5.6.2011 22:00

    Středu a čtvrtek jsem s oběma foxlíky a novým přírůstkem Lindičkou strávila v podhůří Orlických hor v příjemném kempu U zámečku. Až z Ruska sem totiž přijela světová vítězka v poměrně novém psím sportu obedience.  

    Co to ta obedience je? V knížce "Obedience - vysoká škola poslušnosti" od Lucie Stemmerové čteme: "Většina návštěvníků světové výstavy psů je ohromena, zavítá-li do haly, kde právě probíhá mistrovství světa v obedience. Vidí zde pejsky, kteří chodí na centimetr přesně u nohy svého pána, nespouští z něj oči a při tom celou dobu vrtí ocasem. Vidí, jak na takřka neslyšný povel vyběhne pes k 10 metrů vzdálenému kuželu a tam se na pokyn pána okamžitě zastaví a soustředěně čeká na další instrukce. Vidí psa, který se obrovskou rychlostí řítí k psovodovi na druhém konci haly, ale na jediné gesto okamžitě zalehne. Nebo může divák přijít ve chvíli, kdy je na koberci usazeno v jedné řadě šest psů. Strnule sedí a čekají na návrat svých pánů, kteří jsou schovaní v úkrytu. Současně vládne v soutěžní hale neustále hluk, okolo prostoru pobíhají psy, křičí děti a všude voní jídlo, psy na place to ale nechává naprosto chladnými. Plně se soustředí na svůj výkon. To je obedience ve své vrcholové podobě."  

    Tak tohle teď trénujeme a s Endíkem se připravujeme na první zkoušky. A tento skvělý seminář nám dodal spoustu další inspirace, jak úspěšně trénovat. Ono totiž dostat z pejska maximum po dobrém a z foxlíka k tomu - to vyžaduje dost vynalézavosti a každá rada je dobrá.  

    Lindička to celé pozorovala ze svého (mého) křesílka a byla naprosto spokojena. Ani Ájinka nepřišla zkrátka, brala jsem ji samotnou a trénovala aporty, což ji neskutečně baví.  

    Celé to bylo super, moc jsme si to užili!

NVP a MVP Litoměřice 21. a 22.5.2011

23.5.2011 21:44

    Zřejmě už to začíná být pravidlo, že se Endýsek před každou výstavou zraní.   

    Do Č. Budějovic jsme jeli sešívaní a na antibiotikách, do Litoměřic pro změnu s ošklivě zhmožděným ocasem z norování. Prostě Endýsek se v noře „hecnul“ víc než bylo zdrávo a pro nával adrenalinu naprosto potlačil vlastní pud sebezáchovy. (Ono to vlastně u foxlíků až tak nenormální není, je zde na místě spíše řečnická otázka, zda tito tvorové nějaký pud sebezáchovy vůbec mají ☺.)

    Díky panu veterináři Endýsek ocásek zvednul a skoro to vypadalo, jako že se nic nestalo. (To byste nevěřili, jak je to divné, když má foxlík ocásek viset dolů jakoby bez života. Pro toto energií a nápady sršící plemeno je to opravdu netypické a divné.) 

    Ale zpátky k výstavám.

    Sobota: V rámci socializace fenečky Thamy, která u nás občas pobývá, jsem tuto velmi akční „parsonku“  přibalila, naložila nějaké saky paky a vyrazila. 

    Cesta autem byla rychlá a vše, až na mírné zpomalení v závěru kvůli mlze, probíhalo hladce. Dokonce jsme tam byli tak brzy, že jsem mohla zaparkovat blízko u vstupu do areálu, což jsem s vděčností uvítala. 

    Ono totiž držet dva potrhlé teriéry, kteří se navzájem hecují, kdo bude více táhnout nebo skákat nebo dělat jiné vylomeniny, k tomu psí přepravku, skládací křesílko pro mé unavené nožky, nějaké ty „papíry“ coby vstupenku a očkovací průkazy, aby člověk u vstupu nezdržoval a nelovil to ze dna batohu, to vše vláčet a držet a usměrňovat, …. popravdě, tuto část výstavního dne bych raději vynechala. 

    Pak ještě najít, kdeže je náš výstavní kruh, a nejhorší část je za námi. Potom už jen čekat, až na nás přijde řada.

    To bylo tentokrát brzy, foxlíci byli jedni z prvních. Přestože konkurence v kruzích silná nebyla, náš „ocasový handicap“ mohl výsledek pěkně zhatit. Nezhatil. Popravdě, ocenění od pana rozhodčího Polehni si velmi cením, protože si myslím, že on je přísný a spravedlivý posuzovatel. To, co Endýsek všechno získal, mi až „vyrazilo“ dech! Hodnocení vypadá takto:

oko tmavé, skus nůžkový, dobrá hlava, krk i hřbet, korektní prut, dobré úhlení obou párů končetin, užší chod vzadu, V1, CAC, Národní vítěz, BOB

    Po takovém výsledku má vystavovatel psa povinnost zúčastnit se závěrečné soutěže o nejhezčího psa celé výstavy. To znamená, že se čeká, až budou posouzeni všichni psi ve všech kruzích, obvykle to bývá ke dvěma tisícům jedinců.

    Toto závěrečné posuzování bylo pořadateli naplánováno od 14:30.  My jsme v našem kruhu skončili asi v deset hodin, nezbývalo tedy než čekat.

    Odešla jsem se psy do příjemné, travou zarostlé aleje, kde jsme se drželi stranou toho výstavního ruchu. Vytáhla jsem z batohu gumový kroužek a házela ho těm teriéřím šílencům coby aport.

    Potom jsem šla prohlédnout prodejní stánky, koupila si něco k jídlu, … tak různě jsme střídavě chodili a odpočívali. Čekání bylo dlouhé, ale nakonec to nějak uteklo a my se chystali na závěr.

    Nejprve proběhly soutěže junior handling, nejlepší pár psů, nejlepší chovatelská skupina, nejlepší veterán. To jsou placené soutěže, sem se každý přihlašuje bez ohledu na získaná ocenění, prostě každý, kdo se na to cítí.

    Pak už se přiblížila naše chvíle. Nejprve šli mladí psi, tzn. všichni jedinci, kteří na výstavě obdrželi titul „Nejlepší mladý plemene“. Psi nastupují podle FCI skupin, v rámci každé skupiny rozhodčí vybere několik jedinců do užšího výběru a potom několik nejlepších, mám dojem, že se registruje prvních pět. Ostatní odcházejí s pohárem za nejlepšího mladého plemene.

    Po mladých jdou dospělí, tedy i my. I. skupina, II., a III., to jsou teriéři. Protože foxteriér všeobecně nepatří mezi příliš vyhledávaná plemena, ani mě nepřekvapilo, že jsme do užšího výběru vybráni nebyli. Jen jsme se tam v rámci teriérů ukázali, vyzvedli si pohár za BOBa a bylo.

    Pak už psy nacpat do auta a vyrazili jsme zpět. Zajeli jsme na chatu za manžílkem, kterého oblažovala Ájinka. Byla to vlastně její premiéra, kdy byla s páníčkem sama bez Endýska, a bylo vidět, že si to oba užívají. Endýsek s Taminkou rozvířili jejich klidné okamžiky, chvílema jich bylo všude plno :).

    Zajela jsem ještě za rodiči vyzvednout Štěpánku, pochlubit se výsledky, sníst něco dobrého a konečně domů. Po tom nabitém dni jsme se vraceli až za tmy, takže rychle vyvenčit, nakrmit a spát, zítra se vstává opět brzy.    

     Neděle: Aby nám to nepřišlo příliš fádní, tak Endýsek v sobotu na chatě sbaštil vosu. Chvílema to vypadalo nejen zajímavě, ale i že pojedeme na veterinu. Nakonec to chlapec přestál bez následků, jen nám trošku zpestřil start na nedělní výstavu.   

    Opět jsem vyrazila brzy ráno, užila jsem si volné silnice, volné parkoviště v Litoměřicích a vybrala jsem si místo k sezení ve výstavním pavilonu. Někteří sobotní "foxlaři" byli i tentokrát, tak jsme to probírali ze všech stran a vzájemně si vyměňovali chovatelské a jiné zkušenosti.   

    Omrkla jsem pár "bulíků", co byli před námi, a pak jsme nastoupili. Posuzování paní Letáčkové bylo velmi příjemné, už na dálku z ní čišela láska ke všem pejskům. Její hodnocení bylo příjemné překvapení:

vyšší pes, dobře modelovaná výrazná hlava, tmavé oko, výborné ucho, dobře uložená lopatka, nepatrně delší hřbet, korektně nasazený a nesený prut, dobrý prostorný pohyb, V1, CAC, CACIB

    Potom jsme nastoupili ještě jednou o BOBa, paní Letáčková dala přednost fenkám a rozhodla se pro krásnou mladou fenečku. Popravdě jsem za to ráda, jednak Endýsek byl zraněnej a neměl úplně ten drive jak má být, jednak se mi nechtělo jako předešlý den čekat na závěr výstavy. Ale opravdu jsem za tu fenku ráda, protože ony to mají hodně těžké. Jednak je náročné se na výstavu trefit kvůli hárání a březosti, jednak BOBa dostávají většinou psi, protože bývají v lepší kondici.   

    Když se za tímto víkendem ohlédnu, byl pro nás nejen adrenalinový, ale především úspěšný :). Získanými oceněními máme pro letošek splněné podmínky na Českého šampiona, na další ocenění musíme počkat do příštího kalendářního roku.